pondělí 11. dubna 2011

Poslední den nahrávání!


Vydal jsem se jen tak podle instinktu a ten mě zavedl dolů k železničním kolejím - a že jich městem vede pěkná spousta - a pak k takovému schátralému zapadlému hotýlku přímo u točny pro lokomotivy, kde jsem prospal celý dlouhý den na obrovské tvrdé bílé posteli. Vzbudil jsem se až v zarudlé záři zapadajícícho slunce; a to je jedna z těch zřetelných chvil v mém životě, nejzvláštnější moment ze všech, kdy jsem nevěděl, co jsem zač, kdy jsem ležel daleko od domova, v hotelovém pokoji, který jsem nikdy před tím neviděl a poslouchal syčení páry za oknem a praskání starého dřeva a hluk číchsi kroků seshora a všechny ty ostatní smutné zvuky a koukal na strupatý vysoký strop - a těch patnáct zvláštních vteřin jsem fakt nevěděl, kdo jsem. Ne že bych se bál, byl jsem prostě jen někdo jiný, cizinec, a celý můj dosavadní život se hemžil jen přízraky. A ten největší přízrak jsem byl já sám. Byl jsem v polovině své cesty napříč Amerikou, na hranici mezi Východem mého mládí a Západem své budoucnosti, a snad právě proto se to stalo zrovna tady a zrovna v tu chvíli toho podivného rudého odpoledne.

Nevím proč, ale na tuhle pasáž knihy Jacka Kerouaca Na cestě jsem si vzpomněl v sobotu nad ránem v motelu nedaleko Indianapolis. Přestože jsem ji četl v patnácti pod lavicí na gymplu, tahle její malá část mi utkvěla v hlavě natrvalo. Díval jsem se do stropu a jen pár centimetrů ode mě si něco mumlal ze spaní David Landštof. Měli jsme s Druhou trávou za sebou několik hodin jízdy z Nashvillu a vysílením jsme zastavili v levném motelu u cesty. Abychom ušetřili, vzali jsme si tři dvoulůžkové pokoje pro osm lidí. Proto jsem skončil s Davidem na jedné posteli, stejně jeko Nožka s Emilem.

Ještě pár hodin před tím jsme přitom seděli v režii studia Quad a poslouchali, jak se nahrávají poslední tracky. Emil od rána natáčel elektrické kytary. Do Steveova stařičkého komba Fender Princeton Reverb z roku 1967 zapojil jen o rok mladšího Fendera Telecastera. Přidal trochu tremola a písničkám dodával svým hraním další nádherné barvy. Všiml jsem si, že se při jejich poslechu Luboš Malina usmíval. Bylo na něm vidět, jak se mu kytarové party líbí.
Vůbec. Jako pro posluchače DT byl pro mne Emil jedním z největších překvapení tady v Nashvillu. Veděl jsem, že v kapele jsou excelentní muzikanti, ale musíte uznat - kytarista je na pódiu malinko upozaděný a hraje spíše pouze precizní doprovody. Teprve v Quadu jsem si uvědomil, že je i vynikající sólista. Jeho improvizace byla úžasná. Pokud kapela nahrávala více verzí jedné písničky, nikdy do ní nezahrál stejné sólo. Pokaždé bylo jiné, ale vždycky perfektní. Někdy měli muzikanti problém vybrat si to nej, protože všechny prostě zněly skvěle.
Emil a jeho kytara Martin D18 z padesátých let
S producentem Stevem Walshem jsme si den před tím dlouho do noci povídali o tom, jak je možné, že jsou tihle muzikanti tak dobří. Druhé trávě se totiž podařilo mistrovsky proniknout do podstaty kořenů americké hudby a přitom skoro všichni vyrůstali za železnou oponou. Tedy v době, kdy bylo těžké sledovat, co se děje v tomto stylu ve světě. "Víš, myslím, že kdyby oba Lubošové přesídlili do Nashvillu, dokázali by se tady uživit jako studiový hudebníci. I přes obrovskou konkurenci, která tady je. Třeba Máčův crosspicking je tak precizní a navíc unikátní, že by po něm desítky zdejší předních umělců okamžitě sáhli," říkal mi Steve, který i přes jazykovou bariéru oceňoval rovněž zpěv Roberta Křesťana. "Cítím z něj silnou osobnost a přestože zpívá česky, mám z toho dost intenzivní pocit," dodával Steve.

Právě Robertův zpěv se nahrával až nakonec. A byl to silný zážitek. Přestože je jeho projev už nějakou dobu vyzrálý, měl jsem pocit, že tentokrát došel ještě dál. Možná to umocnila nová hudba, možná hodně osobní texty nebo skvělý zvuk celé kapely. Každopádně při jeho poslechu v režii mi mrazilo v zádech.

Robert Křesťan na schodech před Quadem

Na cestu jsme vyráželi zhruba v sedm v podvečer. Tomáš Liška ještě před tím v Corner Music objevil baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1972. A protože tu, kterou si vyhlédl v Gruhn Music, zatím prodali, rozhodl se už neváhat a nakonec ji zaplatil a naložil do auta mezi ostatní věci.

Tomáš s novou baskytarou!

Když jsme pak v neděli v sedm hodin ráno dosedli na letiště v Amsterdamu, měli jsme za sebou zhruba třicet hodin na cestě z Nashvillu. Před námi bylo asi čtyřhodinové čekání a poslední, dvouhodinový let. Uteklo to strašně rychle!

PS: Pokud by vás zajímalo, co bude dál. Steve Walsh přiletí příští týden do Česka a na konci dubna začne v Praze mixovat novou desku Druhé trávy. Ta vyjde 1. června na značce Universal!

Žádné komentáře:

Okomentovat