Nashville – hlavní město hudby

Základy jsou hotové a začínají takzvané overduby, neboli vrstvení partů. To znamená, že se po jednom nahrávají nástroje, které nebylo možná natočit s kapelou dohromady. Třeba party elektrické kytary, píšťaly, tarogáta nebo kavalu.

Konečně přichází chvíle, kdy mají někteří členové kapely (kteří právě nevrství) čas ke krátkým procházkám po Nashvillu. Moc jsem stál o to, přiblížit čtenářům tohoto blogu atmosféru města. Poprosil jsem proto novináře Honzu Dědka, s jehož svolením vám dnes přináším jeho skvělý text o Nashvillu, který psal pro Reflex. Přeji příjemné čtení. Opravdu je to tak, jak Honza píše:

Nashville - hlavní město hudby


Pokud se chcete stát zpěvákem country music, je jen jediné místo, kde se vám to může podařit – Nashville. Pokud vám tenhle hudební styl byl vždycky poměrně lhostejný, pak po návštěvě hlavního města státu Tennessee s proslulou Grand Ole Opry, Countryovou síní slávy a věčně zpívající broadwayskou ulicí budete tuhle kovbojskou hudbu milovat! Nadarmo se Nashvillu neříká hudební město USA.

Vychovaný v tomto směru maximálně hudbou Michala Tučného, Greenhorns a Věry Martinové, nikdy jsem si v kovbojských koních nepodupával do rytmu country. Ale nezastavit se při toulkách Amerikou v Nashvillu je nemyslitelné; slovy Karla Čapka z Anglických listů – neboť máš znáti všecko. Navíc pojmy mají v každé zeměpisné šířce poněkud jiné významy. Životním stylem rocker větší než děti šedesátých let, fantastický Johnny Cash, je pro Američany jednoduše písničkář, zatímco Garth Brooks, jedna z posledních obrovských hvězd country, působí na starém kontinentě jako solidní rock’n’roll … K čertu s hudebními škatulkami! Podstatné je, že v Nashvillu to zní – ve velkých sálech, v početných klubech i na ulici se hraje veškerá myslitelná hudba, od jazzu, blues přes rock’n’roll a country music až po funky, pop a soul. Sedm dní v týdnů čtyřiadvacet hodin denně. Cestou z countryové Mekky Grand Ole Opry přes slavný klub Tootsie’s Orchid Lounge do Countryové síně slávy se mi vybavila slova Michaela Stipea, zpěváka R. E. M.: „Není dvakrát snadné prorazit v New Yorku a v Los Angeles, ale nejtěžší je uspět v Nashvillu.
Pokud se vám to však povede, když vás zná opravdu kdejaký kovboj, pak jste teprve skutečná americká hvězda!“


ČEKÁNÍ NA GODOTA?


Byla skoro druhá hodina ranní. 

Stála na rohu Broadwaye a Třetí, subtilní blondýnka se španělkou, před sebou futrál od kytary, v něm vlastní desky a vizitky: Jenny Stonyová, písničkářka. Zpívala o chlápkovi, kterému dala celé své srdce, ale ten parchant práskl do bot. Když dohrála, zatleskal jsem jí. „To jsem napsala včera odpoledne – líbí?“ Pokyvuji hlavou. Hodí po mně modrým pohledem: „Neděláš náhodou v hudebním průmyslu?“ Zavrtím hlavou. „Škoda,“ pokrčí rameny a dolaďuje kytaru. „Tady jeden nikdy neví, který z kolemjdoucích je hudební agent. Trishu Yearwoodovou taky objevili na ulici,“ zmiňuje současnou hvězdu country music, která svou kariéru zahájila jako vokalistka na desce tehdy ještě nepříliš známého Garthe Brookse; začínající písničkáři v sobě záhy našli takové zalíbení, že je tato spolupráce oba stála jejich předchozí manželství. „Studovala tady na Belmontově univerzitě,“ vypráví mi dál s nadšením malého děvčátka Jenny. Je až úsměvné, jak moc si přeje ji následovat z tohohle nároží až do proslulé Grand Ole Opry! Přitom vůbec nepůsobí dojmem dívky z Nashvillu, odkojené country music. Usměje se, když jí to řeknu: „Jsem z Los Angeles. Naši chtěli, abych šla studoval na UCLA, ale já chci být písničkářkou. Postavila jsem si hlavu, a tak jsem tady. Přes den studuju na Vanderbiltově univerzitě, večer zpívám.“ Skvělá volba, tahle univerzita je vyhlášená svým uměleckých zaměřením. „Práva,“ dodává. „To pro všechny případy …“ 

V tomhle městě sice žije tolik hudebních agentů, producentů a vydavatelů jako v New Yorku modelek, ale co když chodí spát dřív? A tak si alespoň koupím za deset dolarů její podomácku natočenou desku; začínající umělce je třeba podporovat. 

Stačí ujít jen pár kroků. Sedí u vchodových dveří do baráku, na klíně kytaru obrácenou břichem nahoru; improvizovaný psací stůl. Propiska vyťukává rychlý rytmus, jak kluk zuřivě zapisuje svůj nejnovější text … Asi o hodinu později na něj opět narazím – dřepí na zemi vedle chlápka, který vypadá spíš jako bezdomovec než hudební impresário, čte jeho slova: „Podle mě je to dobrý.“ Vrací mu popsaný list papíru: „A hudbu k tomu máš?“ Čekatel na slávu zavrtí hlavou: „Jdu si stoupnout na roh Commerce a Pátý a vydělávat. Přitom nějakou melodii složím. 

Stav se asi tak za hoďku, to už to budu mít hotový.“ Kdo ví, třeba to bude hit … A z něj se jednou stane velká countryová hvězda. Vždyť Patsy Clineová, Kris Kristoff erson nebo Waylon Jennings začínali podobně. A všichni dokonce jen kousek odtud, v legendárním Tootsie’s Orchid Lounge na Broadwayi, číslo popisné 422; i stará dobrá bota Willie Nelson získal svůj první kontrakt, až když slezl z tohohle malého pódia.

Tootsie's Orchid Lounge

FIALOVÁ TOOTSIE 

Zvenku to působí jako pěkný pajzl. Letitý neón za sklem trochu nesměle pomrkává do rozzářené ulice, u vchodu postává ramenatý vyhazovač s tetováním hodným člena Hell’s Angels, ke vstupu láká živá countryová hudba; maličké pódium stojí hned za dveřmi do sálu, takže stačí chybný krok a zpěvák vypadne přímo na chodník. Pokud by tedy pád z pódia byl možný – v tomhle klubu bývá pravidelně tak těsno, že davem posluchačů se propletou jen countryové tóny. A to samozřejmě platí i o druhém patře tohoto podniku, kde je další pódium a hraje jiná kapela; jakýmsi zázrakem akustiky se hudby obou skupin vzájemně netlučou … Hraje se zde od deseti dopoledne(!) do půl třetí ráno, každá kapela čtyři hodiny. 

Většinou jsou to začínající skupiny (ovšem velmi dobří muzikanti), jejichž největším úspěchem je jen pár písniček na jejich webových stránkách na myspace.com – přesně v tradicích tohoto klubu, který vždycky pomáhal začínajícím umělcům. Ale to se to tady ještě jmenovalo Mom’s. V roce 1960 však podnik koupila zpěvačka a komediantka Tootsie Bessová; výzdobu interiéru svěřila začínajícímu malíři, který svět i klub viděl ve fialových barvách – odtud název Tootsie’s Orchid Lounge. 

Nezvyklý odstín stěn však dnes takřka beze zbytku překrývají starodávné fotografi e, z nichž se šklebí countryoví zpěváci a zpěvačky šedesátých let; mladé tváře pozdějších hvězd – proto se zdem říká Wall Of Fame. Není divu, že tady vzniklo i několik filmů – třeba komedie W. W. And The Dixie Dancekings s Burtem Reynoldsem v hlavní roli, hudební drama První dáma country music režiséra Michaela Apteda o životních osudech slavné zpěvačky Loretty Lynnové, kterou si zahrála Sissy Spaceková, či snímek The Nashville Rebel z roku 1966, v němž se objevili skoro všichni, kteří v country něco znamenají, včetně Loretty Lynnové, Texe Rittera, Portera Wagonera, Farona Younga či Waylona Jenningse … 

Zatraceně dobrý podnik, který je dobré navštívit – ať už pro jeho historickou hodnotu, nebo kvůli motu klubu, které zní: Nikdy nevíte, koho v Tootsie‘s uvidíte. Ale obyčejně to stojí za to. I když je někdy třeba vystát kratší frontu a bez ohledu na šediny vždycky vylovit z kapsy občanku nebo cestovní pas. „Vypadám snad, že mi je míň než jedenadvacet?“ ptám se ochranky u vchodu, dotčen, že mi někdo chce upřít minimálně patnáct let života. Kupodivu se usměje: „To rozhodně nevypadáš, ale chci mít jistotu. Pane,“ otočí se asi na šedesátiletého muže za mými zády, „váš ID, prosím!“ Mumlám si něco o americké blbosti a vstupuji do klubu. Později si na tuhle proceduru zvyknu; nějaký průkaz totožnosti chtějí vidět skoro ve všech podnicích. 

Tootsie vevnitř

NÁVŠTĚVA U KRÁLE 

Snad jediný podnik v Nashvillu, který nehodlá zkoumat mé stáří, je BB King‘s Blues Club (stejný klub je i v Memphisu nebo Orlandu) na Druhé avenue – velká reklama u vchodu naopak hlásá, že vstup je povolen všem věkovým kategoriím; na rozdíl od ostatních podniků se tady však platí vstupné rozličné výše – mě koncert skvělé nashvillské funky-rhythm &bluesové skupiny Burning Las Vegas přišel na pět dolarů. Ale kdo by odolal návštěvě klubu patřící bluesové legendě jménem B. B. King? 

Na jednu stranu může tenhle dvoupatrový podnik s kapacitou přes osm set míst, vyzdobený prapodivně neumětelskými obrázky hudebních hvězd, působit jako turistická atrakce, k čemuž svádí i fakt, že se během hudební produkce podává večeře. Na druhou stranu je zde ovšem slyšet neuvěřitelně dobrá hudba. A čas od času dokonce i sám B. B.; pokud tedy seženete lístky, které se pravidelně prostřednictvím Internetu vyprodají během necelé hodiny. 

Pro mě však byla největším zážitkem z Kingova bluesového baru návštěva toalet; interiér nijak nóbl, na zdi ani nevisela kytara slavného bluesmana. Zato umývadlo bylo obležené desítkami lahviček s toaletními vodičkami, u nichž postává usměvavý černoch, který mi pustil vodu a podal mýdlo. Zatímco jsem si myl ruce, okartáčoval mi tričko, stříkl na mě vůni pačuli a nakonec mi usušil ruce. Milé to bylo. Škoda jen, že jsem se v Americe naučil platit úplně všechno kreditní kartou a do města vycházel bez hotovosti. Jak říkám – škoda, jeho škoda, že nebral kreditky. 

Naštěstí je berou ve všech podnicích. A těch je v okolí bulváru Broadway bezpočet, jeden klub vedle druhého, všude živá hudba, případně alespoň karaoke bar pro ty, kteří neumějí na nic hrát, ale nestydí se zpívat. A většina Američanů studem rozhodně netrpí! Překvapivě však mnoho z nich umí i víc než obstojně zpívat. 

A kde nestačí rozsah, vypomůže exhibicionismus. Jako v jednom klubu na Druhé avenue, kde je pódium situováno do prosklené výlohy, takže ani není třeba vcházet dovnitř, aby si náhodný chodec užil velkou amatérskou show; takový malý hudební Amsterdam. Na tu dvousetkilovou brunetku, co zpívala hitovku Love Is Like A Butterfly z repertoáru countryové sexbomby Dolly Partonové, opravdu nikdy nezapomenu! 

SKVĚLÁ STARÁ OPERA 

„Tohle pódium z dubového dřeva je nejmagičtějším místem, na které může umělec vystoupit – jedině tady je dodnes mezi prkny usazen prach z bot Hanka Williamse,“ nechal se slyšet slavný countryový písničkář Brad Paisley. Grand Ole Opry je pro svět country & western music zkrátka tím, čím je La Scala pro operu. Jméno dnes spojované především se světově proslulou koncertní síní však vzniklo jako název rozhlasového pořadu; je to nejdéle běžící program v USA — poprvé se éterem rozezněl hudbou sedmasedmdesátiletého houslisty jménem Uncle Jimmy Thompson 28. listopadu 1925. Tehdy se ještě jmenoval Barn Dance a vysílal se po pořadu vážné hudby Music Appreciation Hour. Aby programový ředitel a moderátor George D. Hay připravil posluchače na to, co je čeká v následujících hodinách, nechal se 10. prosince 1927 slyšet: „A teď si nějakou dobu budeme hrát hudbu, která je na hony vzdálená velké opeře – tohle bude skvělá stará opera.“ Slavný název byl na světě! 

Původně se koncertovalo přímo v rozhlasovém studiu, kam se vmáčklo i několik diváků. Zájem o vystoupení countryových muzikantů, z nichž rádio přes noc dělalo hvězdy, však sílil. Postavilo se proto větší studio. 

Ani to nakonec nestačilo a Grand Ole Opry se stěhovala; mnohokrát, než se 5. června 1943 usadila v Ryman Auditoriu. Od roku 1944 do roku 1956 odsud stanice NBC přenášela countryové koncerty do celé země. Druhého října 1954 i první vystoupení Elvise Presleyho v Grand Ole Opry – a navzdory vstřícné reakci publika na jeho revoluční hudbu se Jim Denny, tehdejší manažer Opry, tehdy dopustil památného výroku: Elvis by se měl vrátit zpátky do Memphisu a nadále se věnovat řízení náklaďáku, hlavně ať mu prý slíbí, že už se do Opry nikdy nevrátí. Stalo se. Elvis se vrátil do Memphisu a stal se králem rock’n’rollu. Ale svůj slib dodržel – v Opry už nikdy nevystoupil. 

V Ryman Auditoriu se koncertovalo až do roku 1974, kdy se celá show přestěhovala do Grand Ole Opry Housu s kapacitou 4400 míst (do zrenovovaného Ryman Auditoria se vrací jen v zimních měsících); budova se nachází devět mil východně od centra Nashvillu vedle velkého nákupního střediska. 

Na první pohled nijak honosná dřevem obložená budova; uvnitř mi ze všeho nejvíc připomínala Kongresové centrum. 

Bylo prázdninové úterý, přesto tři hodiny před začátkem koncertu byla větší část sálu beznadějně vyprodána; musel jsem se spokojit s lístky na balkón za dvaatřicet dolarů. Přitom na programu nebyl koncert žádné velké hvězdy, ale právě naopak začínajících adeptů; za večer se jich na jevišti vystřídalo sedm – kapely i osamělí písničkáři, kluci v kloboucích i dívky v minisukních, z Nashvillu i z Washingtonu. Jen na reklamy, promítané na obří plátno během přestávek mezi jednotlivými vystoupeními jsem si za celý večer nějak nedokázal zvyknout … 

SLÁVA KOVU TRVALEJŠÍ 

Je to zvláštní půlkruhová bílá budova s úzkými, vysokými, tmavými okny, které jí dávají vzhled klaviatury; Country Music Hall Of Fame & Museum na Páté avenue 222 zkrátka nelze přehlédnout. Navíc ještě voní novotou – otevřeno bylo 17. května 2001 a společnost Country Museum Foundation přišlo na sedmatřicet miliónů dolarů; vstupné přijde na 19,95 až 32,95 dolaru – to podle toho, jestli se návštěvník spokojí pouze s prohlídkou muzea, či zatouží zhlédnout i historické Studio B nahrávací společnosti RCA, jíž Sam Phillips prodal v listopadu roku 1955 svůj kontrakt s Elvisem Presleym za čtyřicet tisíc dolarů, a historické Ryman Auditorium, v němž vystupoval každý, kdo kdy v hudbě něco znamenal, od Hanka Williamse, Johnnyho Cashe a Patsy Clineové přes Boba Dylana, Bruce Springsteena a Van Morrisona až třeba po Smashing Pumpkins či Coldplay.

Country Hale Of Fame and Museum

Jsem přesvědčen, že Countryové muzeum si podmaní i návštěvníka, který sem zašel pouze ze zvědavosti; nemusí být fanda country. Skvělá expozice o historii tohoto žánru nabízí vedle řady kytar, bot a sak kdekterého countrymana i pověstný růžový cadillac Elvise Presleyho, na televizních obrazovkách běží dobové záběry slavných vystoupení a dokumenty o vývoji country, k přehrání je kdejaký slavný singl. 

Ohromující je i vysoká stěna pokrytá zlatými i platinovými deskami Johnnyho Cashe, Willieho Nelsona, Elvise Presleyho a dalších hvězd country music; některé lze otevřít jako okno a místností se rozezní slavné album. 

Působivá je i obrovská místnost celá věnovaná životu a dílu skvělého písničkáře a těžkého alkoholika Hanka Williamse, jenž dodnes dojímá svým tragickým osudem; stejně jako jeho syn a vnuk, kteří po něm zdědili vedle hudebního nadání i lásku k láhvi bourbonu. Největším turistickým lákadlem je však bezpochyby síň slávy. 

Po pravdě řečeno, čekal jsem něco velkolepého, honosného, slavnostního. Ve skutečnosti jde o kruhovou místnost s bronzovými deskami, na nichž jsou plastické portréty hudebních hvězd, které byly uvedeny do Countryové síně slávy, doplněné životopisnými údaji a rokem udělení této výjimečné pocty. A samozřejmě jménem, což je při pohledu na vyobrazení některých tváří opravdu dost důležité … 

Mimochodem je dost překvapivé, jak pozdě byly i ty největší osobnosti country music do síně slávy uvedeny – tak třeba Patsy Clineová, legenda už za svého života, se této pocty dočkala až v roce 1973, deset let po své tragické smrti při pádu letadla, Johnny Cash v roce 1980, Willie Nelson teprve v roce 1993 a Elvis Presley plných jedenadvacet let po své smrti, tedy v roce 1998! Myslím, že to leccos vypovídá o konzervatismu lidí, kteří si osobují právo rozhodovat, kdo už si zaslouží být v síni slávy a kdo si ještě má počkat; ani smrt tady nepomáhá. Chudák Garth Brooks, jemuž je teprve šestačtyřicet! Nechtěl bych být countryovým muzikantem … Ale aspoň jsem se stal zásluhou Nashvillu countryovým fanouškem. Tohle město má opravdu genia loci!