pondělí 11. dubna 2011

Poslední den nahrávání!


Vydal jsem se jen tak podle instinktu a ten mě zavedl dolů k železničním kolejím - a že jich městem vede pěkná spousta - a pak k takovému schátralému zapadlému hotýlku přímo u točny pro lokomotivy, kde jsem prospal celý dlouhý den na obrovské tvrdé bílé posteli. Vzbudil jsem se až v zarudlé záři zapadajícícho slunce; a to je jedna z těch zřetelných chvil v mém životě, nejzvláštnější moment ze všech, kdy jsem nevěděl, co jsem zač, kdy jsem ležel daleko od domova, v hotelovém pokoji, který jsem nikdy před tím neviděl a poslouchal syčení páry za oknem a praskání starého dřeva a hluk číchsi kroků seshora a všechny ty ostatní smutné zvuky a koukal na strupatý vysoký strop - a těch patnáct zvláštních vteřin jsem fakt nevěděl, kdo jsem. Ne že bych se bál, byl jsem prostě jen někdo jiný, cizinec, a celý můj dosavadní život se hemžil jen přízraky. A ten největší přízrak jsem byl já sám. Byl jsem v polovině své cesty napříč Amerikou, na hranici mezi Východem mého mládí a Západem své budoucnosti, a snad právě proto se to stalo zrovna tady a zrovna v tu chvíli toho podivného rudého odpoledne.

Nevím proč, ale na tuhle pasáž knihy Jacka Kerouaca Na cestě jsem si vzpomněl v sobotu nad ránem v motelu nedaleko Indianapolis. Přestože jsem ji četl v patnácti pod lavicí na gymplu, tahle její malá část mi utkvěla v hlavě natrvalo. Díval jsem se do stropu a jen pár centimetrů ode mě si něco mumlal ze spaní David Landštof. Měli jsme s Druhou trávou za sebou několik hodin jízdy z Nashvillu a vysílením jsme zastavili v levném motelu u cesty. Abychom ušetřili, vzali jsme si tři dvoulůžkové pokoje pro osm lidí. Proto jsem skončil s Davidem na jedné posteli, stejně jeko Nožka s Emilem.

Ještě pár hodin před tím jsme přitom seděli v režii studia Quad a poslouchali, jak se nahrávají poslední tracky. Emil od rána natáčel elektrické kytary. Do Steveova stařičkého komba Fender Princeton Reverb z roku 1967 zapojil jen o rok mladšího Fendera Telecastera. Přidal trochu tremola a písničkám dodával svým hraním další nádherné barvy. Všiml jsem si, že se při jejich poslechu Luboš Malina usmíval. Bylo na něm vidět, jak se mu kytarové party líbí.
Vůbec. Jako pro posluchače DT byl pro mne Emil jedním z největších překvapení tady v Nashvillu. Veděl jsem, že v kapele jsou excelentní muzikanti, ale musíte uznat - kytarista je na pódiu malinko upozaděný a hraje spíše pouze precizní doprovody. Teprve v Quadu jsem si uvědomil, že je i vynikající sólista. Jeho improvizace byla úžasná. Pokud kapela nahrávala více verzí jedné písničky, nikdy do ní nezahrál stejné sólo. Pokaždé bylo jiné, ale vždycky perfektní. Někdy měli muzikanti problém vybrat si to nej, protože všechny prostě zněly skvěle.
Emil a jeho kytara Martin D18 z padesátých let
S producentem Stevem Walshem jsme si den před tím dlouho do noci povídali o tom, jak je možné, že jsou tihle muzikanti tak dobří. Druhé trávě se totiž podařilo mistrovsky proniknout do podstaty kořenů americké hudby a přitom skoro všichni vyrůstali za železnou oponou. Tedy v době, kdy bylo těžké sledovat, co se děje v tomto stylu ve světě. "Víš, myslím, že kdyby oba Lubošové přesídlili do Nashvillu, dokázali by se tady uživit jako studiový hudebníci. I přes obrovskou konkurenci, která tady je. Třeba Máčův crosspicking je tak precizní a navíc unikátní, že by po něm desítky zdejší předních umělců okamžitě sáhli," říkal mi Steve, který i přes jazykovou bariéru oceňoval rovněž zpěv Roberta Křesťana. "Cítím z něj silnou osobnost a přestože zpívá česky, mám z toho dost intenzivní pocit," dodával Steve.

Právě Robertův zpěv se nahrával až nakonec. A byl to silný zážitek. Přestože je jeho projev už nějakou dobu vyzrálý, měl jsem pocit, že tentokrát došel ještě dál. Možná to umocnila nová hudba, možná hodně osobní texty nebo skvělý zvuk celé kapely. Každopádně při jeho poslechu v režii mi mrazilo v zádech.

Robert Křesťan na schodech před Quadem

Na cestu jsme vyráželi zhruba v sedm v podvečer. Tomáš Liška ještě před tím v Corner Music objevil baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1972. A protože tu, kterou si vyhlédl v Gruhn Music, zatím prodali, rozhodl se už neváhat a nakonec ji zaplatil a naložil do auta mezi ostatní věci.

Tomáš s novou baskytarou!

Když jsme pak v neděli v sedm hodin ráno dosedli na letiště v Amsterdamu, měli jsme za sebou zhruba třicet hodin na cestě z Nashvillu. Před námi bylo asi čtyřhodinové čekání a poslední, dvouhodinový let. Uteklo to strašně rychle!

PS: Pokud by vás zajímalo, co bude dál. Steve Walsh přiletí příští týden do Česka a na konci dubna začne v Praze mixovat novou desku Druhé trávy. Ta vyjde 1. června na značce Universal!

pátek 8. dubna 2011

Alison Krauss nám upekla buchtu!





Když jste denně zhruba 11 hodin v nahrávacím studiu a 8 hodin spíte, zbývá vám 5 hodin volného času. A kde tuto dobu tráví Druhá tráva? Pokud nejsou muzikanti v domě Lucy, nejčastěji byste je našli v baru s názvem Mojo Grill nad sklenkou místního nashvillského piva Yazoo.
Tady většinou i obědvají a večeří, protože je to maximálně deset minut pěšky od studia. Stačí přejít přes ulici Chet Atkins St. V podvečer tak můžete před Mojo, jak mu zkráceně říkáme, vidět postávat Emila s Davidem s cigaretou v ruce a uvnitř pak v živém hovoru pozorovat zbytek kapely. Mám pocit, že už jsme tady jako štamgasti. Servírky a kuchaři nás poznávají, zdálky nás zdraví a radí, co si máme dát.
Včera se k nám na oběd v připojil Charlie McCoy, slavný hráč na foukací harmoniku, který hrál snad se všemi muzikanty, jenž v americkém hudebním průmyslu něco znamenají. Jedním dechem jsme poslouchali jeho historky z muzikantského života. Třeba o tom, jak natáčel v sedmdesátých letech v Quadu s Joan Baez.


Charlie McCoy poslouchá vyprávění Davida Němečka v Mojo Grill
Charlie nebyl jediným včerejším hostem. V podvečer dorazil do studia také vynikající kytarista Todd Lombardo, který hraje třeba s Jerrym Douglasem, Viktorem Kraussem nebo Petty Loveless. A když už byl v Quadu, připojil se na mandolínu do jednoho z jamů, který se rovnou neplánovaně nahrál. Podívejte se na videio:




Ale zpět k dalšímu místu, kde kapela tráví čas, když nenahrává - domu Lucy. Od pondělního tornáda v něm nejde elektrika. Ano je tomu tak! Takže v noci žádné elektrické osvětlení, pouze svíčky, a taky žádný proud do notebooků nebo wifi.
Když měl třeba David Němeček v pondělí narozeniny, čekala na kapelu Lucy s krásným dortem se čtyřmi svíčkami. Jedna z nich propadla do kávovaru a uvnitř propálila velkou díru. Oops! Včera večer zase Lucy po příjezdu ze studia přivítala Druhou trávu s čerstvě upečeným Cornbreadem. Prý ho připravila sousedka, jejíž děti chodí do stejné třídy jako potomci naší majitelky domu. Lucy ji pozvala na sobotní irský večírek, kam doufala, že přijde i kapela. Když se dozvěděla, že v sobotu už odlétáme z Chicaga domů, byla zklamaná. Tou sousedkou totiž nebyl nikdo jiný než Alison Krauss!
Když už jsme u rodiny Kraussů, její bratr Viktor dneska přišel kapelu pozdravit do studia, kde bylo celý den živo. Ve vedlejší režii Quadu totiž nahrával nový country objev firmy Warner Brothers, se kterým natáčel bubeník Marka Knopflera nebo Neila Younga Chad Cromwell či slavný pedal steel kytarista Dan Dugmore. David Landštof poprosil zvukařku Alex, zda by ho nemohla protáhnout na natáčení, takže díky tomu mohla vzniknout tato fotografie:

David Landštof a Chuck Cromwell
Já jsem mezitím s Viktorem Kraussem vyrazil na obhlídku kytarových obchodů v Nashvillu a mohl si tak vychutnat jízdu ve Viktorově vintage VW Beetle z 50. let. Přidal se k nám také manažer David Němeček. Když jsme se po příjemném odpoledni vraceli zpátky do studia, zabrzdilo před námi Volvo. Z něj vyskočila Alison Krauss ze slovy: "Co tady děláš brácho?"
Tady vidíte. Když jsem v jednom z prvních blogů psal, že zdejší lidé jsou zvyklí běžně potkávat populární zpěváky a berou to jako samozřejmost, nebyl jsem daleko od pravdy.




No není to celá sestra?





čtvrtek 7. dubna 2011

Nashville – hlavní město hudby





Základy jsou hotové a začínají takzvané overduby, neboli vrstvení partů. To znamená, že se po jednom nahrávají nástroje, které nebylo možná natočit s kapelou dohromady. Třeba party elektrické kytary, píšťaly, tarogáta nebo kavalu.
Konečně přichází chvíle, kdy mají někteří členové kapely (kteří právě nevrství) čas ke krátkým procházkám po Nashvillu. Moc jsem stál o to, přiblížit čtenářům tohoto blogu atmosféru města. Poprosil jsem proto novináře Honzu Dědka, s jehož svolením vám dnes přináším jeho skvělý text o Nashvillu, který psal pro Reflex. Přeji příjemné čtení. Opravdu je to tak, jak Honza píše:

Nashville - hlavní město hudby


Pokud se chcete stát zpěvákem country music, je jen jediné místo, kde se vám to může podařit – Nashville. Pokud vám tenhle hudební styl byl vždycky poměrně lhostejný, pak po návštěvě hlavního města státu Tennessee s proslulou Grand Ole Opry, Countryovou síní slávy a věčně zpívající broadwayskou ulicí budete tuhle kovbojskou hudbu milovat! Nadarmo se Nashvillu neříká hudební město USA.
Vychovaný v tomto směru maximálně hudbou Michala Tučného, Greenhorns a Věry Martinové, nikdy jsem si v kovbojských koních nepodupával do rytmu country. Ale nezastavit se při toulkách Amerikou v Nashvillu je nemyslitelné; slovy Karla Čapka z Anglických listů – neboť máš znáti všecko. Navíc pojmy mají v každé zeměpisné šířce poněkud jiné významy. Životním stylem rocker větší než děti šedesátých let, fantastický Johnny Cash, je pro Američany jednoduše písničkář, zatímco Garth Brooks, jedna z posledních obrovských hvězd country, působí na starém kontinentě jako solidní rock’n’roll … K čertu s hudebními škatulkami! Podstatné je, že v Nashvillu to zní – ve velkých sálech, v početných klubech i na ulici se hraje veškerá myslitelná hudba, od jazzu, blues přes rock’n’roll a country music až po funky, pop a soul. Sedm dní v týdnů čtyřiadvacet hodin denně. Cestou z countryové Mekky Grand Ole Opry přes slavný klub Tootsie’s Orchid Lounge do Countryové síně slávy se mi vybavila slova Michaela Stipea, zpěváka R. E. M.: „Není dvakrát snadné prorazit v New Yorku a v Los Angeles, ale nejtěžší je uspět v Nashvillu.
Pokud se vám to však povede, když vás zná opravdu kdejaký kovboj, pak jste teprve skutečná americká hvězda!“


ČEKÁNÍ NA GODOTA?


Byla skoro druhá hodina ranní. 




Stála na rohu Broadwaye a Třetí, subtilní blondýnka se španělkou, před sebou futrál od kytary, v něm vlastní desky a vizitky: Jenny Stonyová, písničkářka. Zpívala o chlápkovi, kterému dala celé své srdce, ale ten parchant práskl do bot. Když dohrála, zatleskal jsem jí. „To jsem napsala včera odpoledne – líbí?“ Pokyvuji hlavou. Hodí po mně modrým pohledem: „Neděláš náhodou v hudebním průmyslu?“ Zavrtím hlavou. „Škoda,“ pokrčí rameny a dolaďuje kytaru. „Tady jeden nikdy neví, který z kolemjdoucích je hudební agent. Trishu Yearwoodovou taky objevili na ulici,“ zmiňuje současnou hvězdu country music, která svou kariéru zahájila jako vokalistka na desce tehdy ještě nepříliš známého Garthe Brookse; začínající písničkáři v sobě záhy našli takové zalíbení, že je tato spolupráce oba stála jejich předchozí manželství. „Studovala tady na Belmontově univerzitě,“ vypráví mi dál s nadšením malého děvčátka Jenny. Je až úsměvné, jak moc si přeje ji následovat z tohohle nároží až do proslulé Grand Ole Opry! Přitom vůbec nepůsobí dojmem dívky z Nashvillu, odkojené country music. Usměje se, když jí to řeknu: „Jsem z Los Angeles. Naši chtěli, abych šla studoval na UCLA, ale já chci být písničkářkou. Postavila jsem si hlavu, a tak jsem tady. Přes den studuju na Vanderbiltově univerzitě, večer zpívám.“ Skvělá volba, tahle univerzita je vyhlášená svým uměleckých zaměřením. „Práva,“ dodává. „To pro všechny případy …“ 
V tomhle městě sice žije tolik hudebních agentů, producentů a vydavatelů jako v New Yorku modelek, ale co když chodí spát dřív? A tak si alespoň koupím za deset dolarů její podomácku natočenou desku; začínající umělce je třeba podporovat. 
Stačí ujít jen pár kroků. Sedí u vchodových dveří do baráku, na klíně kytaru obrácenou břichem nahoru; improvizovaný psací stůl. Propiska vyťukává rychlý rytmus, jak kluk zuřivě zapisuje svůj nejnovější text … Asi o hodinu později na něj opět narazím – dřepí na zemi vedle chlápka, který vypadá spíš jako bezdomovec než hudební impresário, čte jeho slova: „Podle mě je to dobrý.“ Vrací mu popsaný list papíru: „A hudbu k tomu máš?“ Čekatel na slávu zavrtí hlavou: „Jdu si stoupnout na roh Commerce a Pátý a vydělávat. Přitom nějakou melodii složím. 
Stav se asi tak za hoďku, to už to budu mít hotový.“ Kdo ví, třeba to bude hit … A z něj se jednou stane velká countryová hvězda. Vždyť Patsy Clineová, Kris Kristoff erson nebo Waylon Jennings začínali podobně. A všichni dokonce jen kousek odtud, v legendárním Tootsie’s Orchid Lounge na Broadwayi, číslo popisné 422; i stará dobrá bota Willie Nelson získal svůj první kontrakt, až když slezl z tohohle malého pódia.

Tootsie's Orchid Lounge
FIALOVÁ TOOTSIE 

Zvenku to působí jako pěkný pajzl. Letitý neón za sklem trochu nesměle pomrkává do rozzářené ulice, u vchodu postává ramenatý vyhazovač s tetováním hodným člena Hell’s Angels, ke vstupu láká živá countryová hudba; maličké pódium stojí hned za dveřmi do sálu, takže stačí chybný krok a zpěvák vypadne přímo na chodník. Pokud by tedy pád z pódia byl možný – v tomhle klubu bývá pravidelně tak těsno, že davem posluchačů se propletou jen countryové tóny. A to samozřejmě platí i o druhém patře tohoto podniku, kde je další pódium a hraje jiná kapela; jakýmsi zázrakem akustiky se hudby obou skupin vzájemně netlučou … Hraje se zde od deseti dopoledne(!) do půl třetí ráno, každá kapela čtyři hodiny. 
Většinou jsou to začínající skupiny (ovšem velmi dobří muzikanti), jejichž největším úspěchem je jen pár písniček na jejich webových stránkách na myspace.com – přesně v tradicích tohoto klubu, který vždycky pomáhal začínajícím umělcům. Ale to se to tady ještě jmenovalo Mom’s. V roce 1960 však podnik koupila zpěvačka a komediantka Tootsie Bessová; výzdobu interiéru svěřila začínajícímu malíři, který svět i klub viděl ve fialových barvách – odtud název Tootsie’s Orchid Lounge. 
Nezvyklý odstín stěn však dnes takřka beze zbytku překrývají starodávné fotografi e, z nichž se šklebí countryoví zpěváci a zpěvačky šedesátých let; mladé tváře pozdějších hvězd – proto se zdem říká Wall Of Fame. Není divu, že tady vzniklo i několik filmů – třeba komedie W. W. And The Dixie Dancekings s Burtem Reynoldsem v hlavní roli, hudební drama První dáma country music režiséra Michaela Apteda o životních osudech slavné zpěvačky Loretty Lynnové, kterou si zahrála Sissy Spaceková, či snímek The Nashville Rebel z roku 1966, v němž se objevili skoro všichni, kteří v country něco znamenají, včetně Loretty Lynnové, Texe Rittera, Portera Wagonera, Farona Younga či Waylona Jenningse … 
Zatraceně dobrý podnik, který je dobré navštívit – ať už pro jeho historickou hodnotu, nebo kvůli motu klubu, které zní: Nikdy nevíte, koho v Tootsie‘s uvidíte. Ale obyčejně to stojí za to. I když je někdy třeba vystát kratší frontu a bez ohledu na šediny vždycky vylovit z kapsy občanku nebo cestovní pas. „Vypadám snad, že mi je míň než jedenadvacet?“ ptám se ochranky u vchodu, dotčen, že mi někdo chce upřít minimálně patnáct let života. Kupodivu se usměje: „To rozhodně nevypadáš, ale chci mít jistotu. Pane,“ otočí se asi na šedesátiletého muže za mými zády, „váš ID, prosím!“ Mumlám si něco o americké blbosti a vstupuji do klubu. Později si na tuhle proceduru zvyknu; nějaký průkaz totožnosti chtějí vidět skoro ve všech podnicích. 

Tootsie vevnitř

NÁVŠTĚVA U KRÁLE 

Snad jediný podnik v Nashvillu, který nehodlá zkoumat mé stáří, je BB King‘s Blues Club (stejný klub je i v Memphisu nebo Orlandu) na Druhé avenue – velká reklama u vchodu naopak hlásá, že vstup je povolen všem věkovým kategoriím; na rozdíl od ostatních podniků se tady však platí vstupné rozličné výše – mě koncert skvělé nashvillské funky-rhythm &bluesové skupiny Burning Las Vegas přišel na pět dolarů. Ale kdo by odolal návštěvě klubu patřící bluesové legendě jménem B. B. King? 
Na jednu stranu může tenhle dvoupatrový podnik s kapacitou přes osm set míst, vyzdobený prapodivně neumětelskými obrázky hudebních hvězd, působit jako turistická atrakce, k čemuž svádí i fakt, že se během hudební produkce podává večeře. Na druhou stranu je zde ovšem slyšet neuvěřitelně dobrá hudba. A čas od času dokonce i sám B. B.; pokud tedy seženete lístky, které se pravidelně prostřednictvím Internetu vyprodají během necelé hodiny. 
Pro mě však byla největším zážitkem z Kingova bluesového baru návštěva toalet; interiér nijak nóbl, na zdi ani nevisela kytara slavného bluesmana. Zato umývadlo bylo obležené desítkami lahviček s toaletními vodičkami, u nichž postává usměvavý černoch, který mi pustil vodu a podal mýdlo. Zatímco jsem si myl ruce, okartáčoval mi tričko, stříkl na mě vůni pačuli a nakonec mi usušil ruce. Milé to bylo. Škoda jen, že jsem se v Americe naučil platit úplně všechno kreditní kartou a do města vycházel bez hotovosti. Jak říkám – škoda, jeho škoda, že nebral kreditky. 
Naštěstí je berou ve všech podnicích. A těch je v okolí bulváru Broadway bezpočet, jeden klub vedle druhého, všude živá hudba, případně alespoň karaoke bar pro ty, kteří neumějí na nic hrát, ale nestydí se zpívat. A většina Američanů studem rozhodně netrpí! Překvapivě však mnoho z nich umí i víc než obstojně zpívat. 
A kde nestačí rozsah, vypomůže exhibicionismus. Jako v jednom klubu na Druhé avenue, kde je pódium situováno do prosklené výlohy, takže ani není třeba vcházet dovnitř, aby si náhodný chodec užil velkou amatérskou show; takový malý hudební Amsterdam. Na tu dvousetkilovou brunetku, co zpívala hitovku Love Is Like A Butterfly z repertoáru countryové sexbomby Dolly Partonové, opravdu nikdy nezapomenu! 

SKVĚLÁ STARÁ OPERA 

„Tohle pódium z dubového dřeva je nejmagičtějším místem, na které může umělec vystoupit – jedině tady je dodnes mezi prkny usazen prach z bot Hanka Williamse,“ nechal se slyšet slavný countryový písničkář Brad Paisley. Grand Ole Opry je pro svět country & western music zkrátka tím, čím je La Scala pro operu. Jméno dnes spojované především se světově proslulou koncertní síní však vzniklo jako název rozhlasového pořadu; je to nejdéle běžící program v USA — poprvé se éterem rozezněl hudbou sedmasedmdesátiletého houslisty jménem Uncle Jimmy Thompson 28. listopadu 1925. Tehdy se ještě jmenoval Barn Dance a vysílal se po pořadu vážné hudby Music Appreciation Hour. Aby programový ředitel a moderátor George D. Hay připravil posluchače na to, co je čeká v následujících hodinách, nechal se 10. prosince 1927 slyšet: „A teď si nějakou dobu budeme hrát hudbu, která je na hony vzdálená velké opeře – tohle bude skvělá stará opera.“ Slavný název byl na světě! 
Původně se koncertovalo přímo v rozhlasovém studiu, kam se vmáčklo i několik diváků. Zájem o vystoupení countryových muzikantů, z nichž rádio přes noc dělalo hvězdy, však sílil. Postavilo se proto větší studio. 
Ani to nakonec nestačilo a Grand Ole Opry se stěhovala; mnohokrát, než se 5. června 1943 usadila v Ryman Auditoriu. Od roku 1944 do roku 1956 odsud stanice NBC přenášela countryové koncerty do celé země. Druhého října 1954 i první vystoupení Elvise Presleyho v Grand Ole Opry – a navzdory vstřícné reakci publika na jeho revoluční hudbu se Jim Denny, tehdejší manažer Opry, tehdy dopustil památného výroku: Elvis by se měl vrátit zpátky do Memphisu a nadále se věnovat řízení náklaďáku, hlavně ať mu prý slíbí, že už se do Opry nikdy nevrátí. Stalo se. Elvis se vrátil do Memphisu a stal se králem rock’n’rollu. Ale svůj slib dodržel – v Opry už nikdy nevystoupil. 
V Ryman Auditoriu se koncertovalo až do roku 1974, kdy se celá show přestěhovala do Grand Ole Opry Housu s kapacitou 4400 míst (do zrenovovaného Ryman Auditoria se vrací jen v zimních měsících); budova se nachází devět mil východně od centra Nashvillu vedle velkého nákupního střediska. 
Na první pohled nijak honosná dřevem obložená budova; uvnitř mi ze všeho nejvíc připomínala Kongresové centrum. 
Bylo prázdninové úterý, přesto tři hodiny před začátkem koncertu byla větší část sálu beznadějně vyprodána; musel jsem se spokojit s lístky na balkón za dvaatřicet dolarů. Přitom na programu nebyl koncert žádné velké hvězdy, ale právě naopak začínajících adeptů; za večer se jich na jevišti vystřídalo sedm – kapely i osamělí písničkáři, kluci v kloboucích i dívky v minisukních, z Nashvillu i z Washingtonu. Jen na reklamy, promítané na obří plátno během přestávek mezi jednotlivými vystoupeními jsem si za celý večer nějak nedokázal zvyknout … 

SLÁVA KOVU TRVALEJŠÍ 

Je to zvláštní půlkruhová bílá budova s úzkými, vysokými, tmavými okny, které jí dávají vzhled klaviatury; Country Music Hall Of Fame & Museum na Páté avenue 222 zkrátka nelze přehlédnout. Navíc ještě voní novotou – otevřeno bylo 17. května 2001 a společnost Country Museum Foundation přišlo na sedmatřicet miliónů dolarů; vstupné přijde na 19,95 až 32,95 dolaru – to podle toho, jestli se návštěvník spokojí pouze s prohlídkou muzea, či zatouží zhlédnout i historické Studio B nahrávací společnosti RCA, jíž Sam Phillips prodal v listopadu roku 1955 svůj kontrakt s Elvisem Presleym za čtyřicet tisíc dolarů, a historické Ryman Auditorium, v němž vystupoval každý, kdo kdy v hudbě něco znamenal, od Hanka Williamse, Johnnyho Cashe a Patsy Clineové přes Boba Dylana, Bruce Springsteena a Van Morrisona až třeba po Smashing Pumpkins či Coldplay.

Country Hale Of Fame and Museum
Jsem přesvědčen, že Countryové muzeum si podmaní i návštěvníka, který sem zašel pouze ze zvědavosti; nemusí být fanda country. Skvělá expozice o historii tohoto žánru nabízí vedle řady kytar, bot a sak kdekterého countrymana i pověstný růžový cadillac Elvise Presleyho, na televizních obrazovkách běží dobové záběry slavných vystoupení a dokumenty o vývoji country, k přehrání je kdejaký slavný singl. 
Ohromující je i vysoká stěna pokrytá zlatými i platinovými deskami Johnnyho Cashe, Willieho Nelsona, Elvise Presleyho a dalších hvězd country music; některé lze otevřít jako okno a místností se rozezní slavné album. 
Působivá je i obrovská místnost celá věnovaná životu a dílu skvělého písničkáře a těžkého alkoholika Hanka Williamse, jenž dodnes dojímá svým tragickým osudem; stejně jako jeho syn a vnuk, kteří po něm zdědili vedle hudebního nadání i lásku k láhvi bourbonu. Největším turistickým lákadlem je však bezpochyby síň slávy. 
Po pravdě řečeno, čekal jsem něco velkolepého, honosného, slavnostního. Ve skutečnosti jde o kruhovou místnost s bronzovými deskami, na nichž jsou plastické portréty hudebních hvězd, které byly uvedeny do Countryové síně slávy, doplněné životopisnými údaji a rokem udělení této výjimečné pocty. A samozřejmě jménem, což je při pohledu na vyobrazení některých tváří opravdu dost důležité … 
Mimochodem je dost překvapivé, jak pozdě byly i ty největší osobnosti country music do síně slávy uvedeny – tak třeba Patsy Clineová, legenda už za svého života, se této pocty dočkala až v roce 1973, deset let po své tragické smrti při pádu letadla, Johnny Cash v roce 1980, Willie Nelson teprve v roce 1993 a Elvis Presley plných jedenadvacet let po své smrti, tedy v roce 1998! Myslím, že to leccos vypovídá o konzervatismu lidí, kteří si osobují právo rozhodovat, kdo už si zaslouží být v síni slávy a kdo si ještě má počkat; ani smrt tady nepomáhá. Chudák Garth Brooks, jemuž je teprve šestačtyřicet! Nechtěl bych být countryovým muzikantem … Ale aspoň jsem se stal zásluhou Nashvillu countryovým fanouškem. Tohle město má opravdu genia loci!


středa 6. dubna 2011

Den po tornádu.



Zvukaři z Quadu mě nepřestávají překvapovat. Tak třeba Alex Dolphin. Jakmile upevní mikrofony, jde zpátky do režie, kde už má Casey nastavený zvuk a během chvilky, kdy Druhá tráva poprvé nahrává písničku, bere do ruky papír a napíše na něj formu i s akordy. Prostě je jen tak odposlouchá uchem a nad začátky slok a refrénů ještě poznamená časy z ProTools (hudební software, pozn.). Oba dva navíc absolutně slouží kapele, a ještě se ani jednou před námi nezmínili, s kým vším pracovali. A klidně by mohli. Výčet jejich klientů je dlouhý a nechybí na něm jména jako třeba Mark Knopfler, Robert Cray, Lucinda Williams, nebo Willie Nelson.
Když se třeba Nožkovi nelíbil zvuk lap-steel, neřekl mu Casey: "Hele, přesně tak jsem to tady minulý týden nastavil Jerry Douglasovi a byl šťastnej!", ale okamžitě vyskočil a měnil mikrofony a preampy, dokud nebyl Luboš spokojený.

Nahrávání jde dneska stejně plynule jako včera, kdy kapela natočila čtyři písničky a tři verze instrumentálky. Právě instrumentálku chtějí kluci nahrávat každý den a pak si vybrat tu nejlepší verzi. Hned ráno přišly na řadu jediné dvě coververze nové desky. Obě samozřejmě od Boba Dylana - Series of Dreams a Every Grain Of Sand.

Robertův pultík.

Zatímco včera se zaznamenávaly skladby, které jsou pro Druhou trávu více typické, dnes přišly na řadu "experimentálnější" písničky. Tak třeba jedna z nich, která má pracovní název Harley v hlavě, je v rámci tvorby Druhé trávy (nebojím se to říct) nejrockovější. Její ústřední motiv na lap-steel by klidně skvěle vyjímal třeba v repertoáru Bena Harpera nebo Black Crowes. Co vám budu popisovat. Mrkněte se sami na kratinkou ukázku bez zpěvu.



Poprvé za dva dny jsem během nahrávání nebyl v režii, ale šel jsem si sednout mezi muzikanty. Byl to velký zážitek. Přestože jsem nehrál, pocítil jsem, jaké je mezi nimi silné spojení. Pokaždé, až na desce uslyším křehkou písničku s názvem Sto druhů šedé, určitě si na to vzpomenu. A mimochodem instrumentálka je HOTOVÁ!

VIDEOBLOG:

Abych vám přiblížil atmosféru ve studiu, připravil jsem krátký sestřih z prvního dne natáčení.





pondělí 4. dubna 2011

Nahrává se!



Už když vcházíte do studia Quad, máte povznášející pocit. Z masivních dřevěných stěn na vás dýchá atmosféra, kterou tady utvářely opravdové legendy americké hudby jako třeba Joan Baez, Neil Young, Elvis Presley, Johnny Cash nebo Emmylou Harris. Je zvláštní pocit, když si uvědomíte, že na pohovce, kde v režii sedíte, se před vámi rozvaloval Hank Williams Jr. nebo Vince Gill, pijete kávu ze stejných hrnků jako Taylor Swift či Tobby Keith a hlavně nahráváte v místnosti kde vzniklo tolik legendárních nahrávek. To se pak neubráníte myšlenkám jako třeba: "Věděl Neil Young, když tady natáčel album Harvest, že se právě tato deska stane milníkem v hudební historii?"

Ke Stevu Walshovi přibyly do týmu dvě další opory. Zvukový inženýr Casey Wood, jehož asistentkou je netradičně žena. Výborná zvukařka Alex Dolphin. Dívat se na práci takových profesionálů je koncert pro oči. Zvuk každého nástroje nastavili za pár minut a výsledek byl neuvěřitelný. Bohatý a přirozený, přesně tak, jak to má být. Když si členové Druhé trávy šli poprvé do režie poslechnout, jak to zní, probleskovali jim na tvářích úsměvy. Robert dokonce rozhodil ruky se slovy: "Ten zvuk je neuvěřitelný!".

Zvukaři: Casey Wood a Alex Dolphin

Pro ty, co zajímají detaily (ostatní mohou tento odstavec přeskočit): Emilova Martinka D18 je snímaná jedním mikrofonem Neumann U67 ze šedesátých let, Máčovo bendžo a mandolína starým mikrofonem AKG 414 s kapslí C12, Robert zpívá na Neumanna U47 FET a Tomáš má u basy Neumanna M49. U  dobra je pak taky Neumann U67 a lap-steel hraje Nožka přes Steveovo kombo Fender Deluxe z roku 1966, snímané Shurem SM57. Na kopáku je D112, na snaru SM57 (nahoře) a AT 451 (zespodu), na přechodech MD 421, na hi-hat AT 451 a nad overheady visí U89. Všechny linky jdou přímo do preampů starého pultu NEVE 8068, odtud pokračují do ProTools a zase zpět do NEVE. Pouze kopák a snare jde přes preamp DBX 160 a basa i zpěv jsou prohnané přes Summit. Takže nic, co by nebylo u nás v Čechách, přesto je zvuk neuvěřitelný. Tlustý dynamický a nástroje samy vystupují z beden.



Nahrávání jde velmi lehce. Kapela většinou písničku nahraje a jde si ji poslechnout. Pak případně ještě se Stevem upraví aranž a natočí zhruba tři verze a jde se dál. Běžný posluchač to možná neví, ale nahrávat dohromady, jak to dělá Druhá tráva, je velká frajeřina. Většina kapel totiž natáčí napřed základy (basu a bicí) a pak na ně vrství další nástroje. Takový výsledek je většinou bezchybný a přesný, ale někdy ztrácí atmosféru a proto spousty nahrávek znějí sterilně. Pokud jsou však muzikanti zruční, dokáží hrát dohromady a společně mírně zvolňovat a přidávat, mohou dostat do písničky jedinečnou atmosféru, takovou, jakou mají ve svých nahrávkách třeba Beatles, Tom Petty nebo právě Neil Young. Ti všichni hráli ve studiu dohromady.



Ve chvíli, kdy to vypadalo, že idylu nic nepřeruší, udeřilo na Nashville krátké tornádo. Posunulo pár aut, shodilo pár stromů a vyhodilo elektriku v budově, takže se muselo více jak hodinu čekat... Uvidíme, co přinese zítřek. Každopádně dnes večer, kdy vy v Čechách spíte, my vyrážíme do klubu Station Inn na koncert The Time Jumpers!

Poslední den před studiem.



Šest muzikantů se vypraví do Nashvillu. Spí v jedné místnosti na matracích v domě kamarádky a každé ráno provizorní postele odklízí, aby na koberec mohli rozložit bubny a aparáty a začít zkoušet.
Kdyby vám někdo dal tyto informace, určitě byste si mysleli, že mluví o partě mladých nadšenců. Takových, kteří ještě nedávno byli v pubertě a jejich snem, zábavou a životní náplní není právě teď nic jiného než hudba a nejbližší budoucnost, kterou si dokážou představit, je páteční večer. A samozřejmě... Za pár let budou na toto období vzpomínat s lehkým úsměvem.

Klukům z Druhé trávy už není dávno devatenáct let, avšak v těchto dnech zažívají to stejné. Několikrát jsem se přistihl, že přemýšlím nad tím, co je vlastně pohání k tomu, tohle všechno absolvovat. Kolik stejně známých kapel by bylo ochotných tohle prožít?
Za těch pár dnů společného pobytu jsem zjistil, že tihle muzikanti jsou pořád uvnitř ještě mladí a hudbu milují stejně, jako když jim bylo devatenáct. A dělat všechny tyhle věci, je pro ně prostě přirozené.




Z jedenácti písniček, se dnes dodělávaly poslední dvě. Producenta Steve Walshe jedna z nich extrémně nadchla. Její rytmus je na pomezí někde mezi Jamesem Taylorem a Paulem Simonem a Emil do ní hraje krásné kytarové sólo. Vůbec mám skvělý pocit ze složení nových songů. Deska bude díky tomu pestrá. Některé jsou samozřejmě typicky "druhotrávní", jiné zase posouvají kapelu dál do jiných vod. Kdybyste to chtěli připodobnit (což muzikanti neradi dělají), tak tam slyším vlivy toho, co dnes dělá třeba Robert Plant s Alison Krauss pod dohledem producenta T-Bone Burnetta, jinde zase náznaky Bena Harpera a některé skladby se vracejí ke kořenům bluegrassu. Ale to je jen můj pohled. Nevím, zda by se mnou kluci souhlasili.

Na oběd jsme dnes zajeli trochu dál, do vyhlášené mexické restaurace. Steve navrhl, aby už kapela nezkoušela, ale spíš odpočívala před zítřejším prvním dnem ve studiu a užila si krásného slunečného dne.  Hned vedle místa, kde jsme zastavili na jídlo, stojí vyhlášený obchod s CD a LP s názvem Phonolux, což nás samozřejmě nenechalo chladnými.




Minimálně dvě hodiny jsme se prohrabávali regály a každý z nás si odtud odnesl tašku cédéček nebo klasických vinylových desek. Když Tomáš Liška procházel CD Bély Flecka, objevil v regálu Lubošovu sólovku. Měli jsme velkou radost a producent Steve si ji hned koupil.


A to nebylo všechno. Za chvíli David Němeček mával nad hlavou dalším cédéčkem Není to nejlepší znamení před zítřejším nahráváním?




VIDEOBLOG:



neděle 3. dubna 2011

Co dělá producent?



Poprvé po třech dnech, co jsme v Nashvillu, vylezlo slunce a začalo konečně pořádně hřát. Minimálně polovina lidí z okolní čtvrti nazula botasky a vyběhla ven s iPodem na uších. Chvíli to dokonce vypadalo, že jsou někde v okolí běžecké závody. Ale nebyly.
Stejně jako paprsky působily na zdejší sportovce, vypadalo to, že mají vliv i na muzikanty z Druhé trávy. Jestliže jsem včera psal, že fragmenty nových písniček vypadají dobře, dnes se jejich aranže ještě více prozářily. Kluci vypadali moc spokojeně, stejně jako producent Steve Walsh.

Producent Steve Walsh

Hudebního producenta si kapely najímají většinou, když potřebují, aby se na jejich tvorbu někdo podíval s odstupem, který autoři často postrádají (což je logické). Producent je většinou muzikant (nebývá to však pravidlem), který se ke kapelám připojuje v různých fázích zrodu nových písniček, snaží se pochopit jejich podstatu a umocnit jejich sdělení.
Většinou jsou dva typy producentů. Do první skupiny patří ti, kteří mají výrazný a osobitý rukopis. Ten pak záměrně otiskují do tvorby kapel. Častokrát tak podle zvuku nebo aranží poznáte, kdo album produkoval.
Druhým typem, ke kterému patří i Steve, jsou producenti, jež se snaží nový hudební materiál někam posunout, aniž by se přitom sami realizovali. Jsou spíše psychology a co nejpřirozenější cestou se pokoušejí samotné muzikanty dostat až na hranice jejich schopností, a v nejlepších případech se jim nakonec daří své svěřence přimět k překročení vlastních mantinelů a pošoupnout tak tvorbu někam dál. Jak ale Steve sám říká: "Někdy je má práce jen v tom, že kapele říkám, že jsou na správné cestě, když to oni sami nevědí nebo o sobě pochybují. Vypadá to sice banálně, ale je to vlastně strašně důležité," dodává.

Stevea, který má na kontě spolupráce třeba s Norah Jones, Viktorem Kraussem či skupinou Erasure, seznámila s Druhou trávou česká kapela November 2nd, ve které hraje autor těchto řádek. Luboš Malina a Luboš Novotný totiž hostovali na desce této skupiny (pozn, když už si dělám takovou reklamu, tak zde přidávám odkaz na video trailer k tomuto albu).

A jaká je Steveova práce u DT? Kluci mu každou novou písničku nejprve přehrají a on si vždy do počítače zapíše její strukturu i s akordy (má vystudovanou hudební kompozici v Berkeley, takže mu to jde rychle :-) Někdy si ji nechá přehrát ještě jednou a pak se Roberta vyptává, o čem je text. Říká, že je to pro něj důležité, protože chce, aby muzikanti co nejvíce podpořili sdělení skladby. Někdy kvůli tomu navrhuje změny v aranžmá, upravuje groove bicích a basy, předkládá jiné uspořádání či vypuštění nebo přidání nějaké pasáže. Je zajímavé jeho práci sledovat. Každý song se totiž už během třeba půl hodiny nepředstavitelně vyloupne. Často se stává, že písnička, která na začátku vypadala, že už nic nepotřebuje, se po chvíli stává ještě silnější nebo její atmosféra lépe plyne. Jsou však i případy, kdy do skladby vůbec nezasahuje nebo jen minimálně.

Více o tom, jak nové písničky vypadají, zase někdy příště, každopádně už teď vám můžu prozradit, že na nové desce bude 10 zpívaných věcí a jedna instrumentálka.


VIDEOBLOG SPECIÁL:

Chtěl jsem vám dnes přinést ukázku nové skladby, ale rozhodl jsem se, že ukážu, jak vypadá každodenní ranní rituál před náročným zkoušením. Jen omluvte prosím nashvillskou zpěvačku Jill, která vzhledem k tomu, že je cizinka, nepochopila vážnost situace a směje se :-)

pátek 1. dubna 2011

Zas padne noc - 7 nových písniček


Ztrácíte pojem o tom, zda je dopoledne nebo odpoledne, čas najednou běží jinak, než jste zvyklí a jíte dost nezdravě. Klidně si dáte na oběd třeba dva větrníky. Tak právě tyto příznaky popisuje většina muzikantů, když mluví o tom, jak vypadá zkoušení s kapelou nebo nahrávání desky.
Obě činnosti, tedy zkoušení a nahrávání, jsou zároveň zvláštním druhem meditace. Sedíte se spoluhráči v jedné místnosti a máte fragment něčeho, co za pár minut nebo hodin bude hotová písnička. Ještě před pěti minutami nevíte, co do ní budete hrát a najednou "vykouzlíte" melodii nebo linku nástroje, kterou si budou vaši fanoušci pamatovat desítky let.
Saxofonista Bruce Springsteena - Clarence Clemons v jednom dokumentu o nahrávání desky s E-street bandem vyprávěl, že si sóla do písniček nikdy předem nepřipravuje. "Desítky možností toho, co bych tam měl zahrát, létají kolem mně ve vzduchu a já jen vybírám ty nejlepší věci, chytám je a skrz saxofon oživuji," popisoval.
Přestože tak jednoduché to zase není, tenhle příměr se mi líbí.

A stejné to bylo i během zkoušení nových písniček Druhé trávy. Zlomky nápadů se postupně proměňovaly ve skvělé písničky. Kapela jich včera stihla připravit pod dohledem koproducenta desky Steva Walshe celkem 7. A podle prvního náslechu se máte na co těšit. Já osobně jsem z nich měl obdobný pocit, jako když jsem poprvé slyšel desky Johnyho Cashe, které produkoval Rick Rubin. Ne, že by ta hudba byla stejná, ale v nových Robertových písních se často objevuje motiv smrti a texty umocňuje muzika, jež je vyzrálejší ještě než kdy před tím.
Hned při poslechu první písničky, která se jmenuje Až spadne noc mi běhal mráz po zádech. A fragment druhé, která ještě nemá jméno, jsem vám vložil do tohoto videa:





Broadway, kytary a boty (doplněno o video)




Řeknu to hned na začátku. Plánovaná zkouška prostě dneska nebyla. A to kvůli třem faktorům - únavě, absenci kontrabasu a absenci bicí soupravy. První z nich snad už zítra nebude, další dva naopak zase ano...

Ráno jsme se ještě dávali všichni dohromady po únavné cestě. Někteří se šli projít po okolní krásné čtvrti, ve které bydlí například i Alison Krauss nebo zvukový mistr Randyho Travise či Jimmyho Webba - Kyle Lehning, jiní zůstali doma a polehávali. Pouze Máča s Davidem na chvíli vyrazili do centra Nashvillu, aby v obchodě s hudebními nástroji vyzvedli činely Sabian, které tam měl Grizzly objednané.


Dům, ve kterém bydlíme. Hádejte, kdo je na fotce


Kolem jedné se pak zastavil spoluproducent naší nové desky Steve Walsh a odvezl nás na oběd do mexické restaurace. Po jídle jsme se navzájem ujistili, že zkouška opravdu nebude a rozhodli se trávit čas různým způsobem. Lubošové s Robertem zůstali odpočívat v domě Lucy a zbytek společně s manažerem Davidem Němečkem vyrazil na procházku po broadwayské ulici.

V Nashvillu žije zhruba stejný počet obyvatel jako v Brně. Podle pracovníků zdejší Countryové síně slávy v něm najdete 1000 velkých nahrávacích profesionálních studií s více než stovkou klubů, ve kterých se hraje téměř denně živá muzika. Spoustu lidí říká, že pokud se někomu country nelíbilo nebo měl k tomuto stylu lhostejný vztah, tak po návštěvě tohoto hlavního města státu Tennessee s proslulou Grand Ole Opry, Countryovou síní slávy a věčně zpívající broadwayskou ulicí, začal tuto hudbu milovat.
Další zajímavostí je obrovská koncentrace slavných muzikantů v tak relativně "malém" městě. Kromě těch, kteří se věnují country, se sem v poslední době přistěhovaly mraky hudebníků jiných žánrů. Ti tvrdí, že Nashville si stále ještě uchovává něco z "magie" hudebních měst, kterou prý nedávno ztratila místa jako LA nebo New York. To jsou ovšem jejich slova.
Každopádně ve zdejších ulicích tak bez problémů narazíte třeba na Sheryl Crow, Roberta Planta nebo Jacka Whitea z White Stripes. Zdejší lidé už si podle producenta Stevea Walshe zvykli na to že běžně potkávají populární zpěváky a berou to jako samozřejmost. On sám chodí třeba do stejné posilovny jako Emmylou Harris, nedávno viděl klečet v supermarketu Buddyho Millera, který se prohraboval mezi konzervami hrášků a ve frontě u pokladny před ním stál s košíkem Robert Plant. Všichni samozřejmě bez ochranky.  

Ale zpět k naší cestě na slavný bulvár Broadway, který na poprvé překvapí i protřelé cestovatele. Po celé ulici se totiž táhnou hudební kluby, jeden vedle druhého a všude se hraje živá hudba. Kapely tady začínají už v 11 dopoledne a v každém klubu a baru se střídají po hodině hraní až do dvou do rána. Přitom se prý se nestane, že by stejná skupina hrála v jednom týdnu na broadwayské ulici dvakrát!!! Dokážete si představit, kolik kapel tak zahraje v této lokalitě za rok? Já ne :-)
Dalším velkým plusem je to, že se za koncerty neplatí. Prostě přijdete do klubu, kde hraje kapela nebo písničkář, dáte si pivo, mrknete na koncert a pokud se vám líbí, hodíte muzikantům do klobouku nebo misky to, co uznáte za vhodné.
I přes to, že se na vystoupení nekupují lístky, jsou zdejší kluby plné hudebníků slavných nashvllských kapel. Jen včera jsme namátkou na Broadway narazili na basáka Davida Roa od Johnnyho Cashe, muzikanty od Shelby Lynne, Jewel, Lucindy Williams nebo Dixie Chicks...

Pokud byste však čekali, že koncerty byly to největší lákadlo naší výpravy do centra, tak byste se škaredě spletli. Nejvíc času jsme totiž strávili v proslulém krámě s kytarami Gruhn Guitars, kde na stěnách visí desítky let staré Martinky, Gibsony nebo Fendery. Celé dvě hodiny jsem si nechávali podávat kytary, jejichž cena většinou neklesla pod 10 000 dollarů. A častokrát to byly lásky na první pohled. Emil s Davidem Němečkem se třeba hned zamilovali do krásného Déčka 28 od Martinu z roku 1949 s malou cenovou vadou 14 000 USD. Tomáš Liška si zase vybral baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1971 a vypadá to, že se pro ni brzo vrátí.
Bezvadný pocit z našeho brnkání, nám kazila pouze devítiletá slečna, která seděla během zkoušení kytar vedle nás. Nejenže se zapojovala do našich jamů, ale navíc na kytaru hrála jako Keith Urban a zpívala jako Carrie Underwood, což uznáte sami, bylo nefér :-)


David Němeček a Martin D 28 z roku 1949
Emil se stejnou kytarou, v pozadí je vidět hlava té malé virtuozky

Na stejně velkou dobu jako v Gruhn guitars jsme se pak zasekli v obchodě s kovbojskými boty a klobouky. David Landštof zjistil, že když si koupíte jeden pár bot, máte další dva zdarma a to nenechalo některé z nás chladnými. Výsledky jsou na fotografiích níže:








VIDEO BLOG:




čtvrtek 31. března 2011

Praha - Amsterdam - Chicago - Nashville za 25 hodin.




Zhruba pětadvacet hodin na cestě a pak jen pár hodin spánku. Právě tak vypadal první den našeho putování do Nashvillu. Let z Prahy do Amsterdamu a z Amsterdamu do Chicaga totiž zakončila namáhavá, více jak osm hodin dlouhá cesta autem do státu Tennessee, přerušená pouze zastávkou na tankování a návštěvou oblíbeného amerického fastfoodu Luboše Maliny s názvem Arby's.


David s Emilem v Chicagu na letišti


Po cestě jsme přemýšleli, kam bychom se během osmi hodin jízdy autem dostali u nás a dospěli jsme k tomu, že za stejnou dobu se dá zvládnout trasa Karlovy Vary - Praha - Brno - Prešov.

Ani ne za hodinu jsme ze státu Illinois vjeli do Indiany, jejím hlavním a zároveň největším městem je Indianapolis. Tuto oblast podle archeologů osídlili indiáni už okolo roku 900 a vytvořili tady rozsáhlou civilizaci s až třiceti tisícovými městy. Prvními Evropany, kteří vstoupili na území Indiany, byli Francouzi. Ti ji v 17. století prohlásili za území Francie. Nám Indiana připadala jako obrovská Haná - všude samá rovina a příroda podobná naší. Každopádně od prodavačky u pultu v Arby's jsme se dozvěděli, že místním lidem zbytek Ameriky říká Hoosiers.

Bohužel přírodu dalšího státu Kentucky, známého svou výrobou whisky a mnoha koňskými farmami, nám začala postupně překrývat tma a nejkrásnější úsek - kopce na pomezí Kentucky a Tennessee,  jsme pak už kvůli pozdní hodině skoro vůbec neviděli. Krajinu zahalenou v šeru nám tak zpestřil pouze pohled na panorama hlavního města Kentucky Louisville.  Právě Louisville zřejmě někteří z nás navštíví po cestě zpátky 8. dubna. Ve zdejším sále Palace totiž vystoupí Robert Plant, společně s Patty Griffin a Buddy Millerem.

panorama Louisville

Před rozlehlým domem naší dlouholeté kamarádky Lucy v Nashvillu, kde budeme bydlet a zatím také zkoušet nový materiál, jsme zaparkovali obě naše půjčená auta až po jedné hodině ranní zdejšího času. V Čechách bylo o sedm hodin víc. Přestože mnozí z nás nespali více jak celý den, usnout na delší dobu se podařilo málokomu. Jet lag si vybíral svou daň.

Každopádně - zítra začínáme zkoušet!

video