Zas padne noc - 7 nových písniček

Ztrácíte pojem o tom, zda je dopoledne nebo odpoledne, čas najednou běží jinak, než jste zvyklí a jíte dost nezdravě. Klidně si dáte na oběd třeba dva větrníky. Tak právě tyto příznaky popisuje většina muzikantů, když mluví o tom, jak vypadá zkoušení s kapelou nebo nahrávání desky.

Obě činnosti, tedy zkoušení a nahrávání, jsou zároveň zvláštním druhem meditace. Sedíte se spoluhráči v jedné místnosti a máte fragment něčeho, co za pár minut nebo hodin bude hotová písnička. Ještě před pěti minutami nevíte, co do ní budete hrát a najednou "vykouzlíte" melodii nebo linku nástroje, kterou si budou vaši fanoušci pamatovat desítky let.

Saxofonista Bruce Springsteena - Clarence Clemons v jednom dokumentu o nahrávání desky s E-street bandem vyprávěl, že si sóla do písniček nikdy předem nepřipravuje. "Desítky možností toho, co bych tam měl zahrát, létají kolem mně ve vzduchu a já jen vybírám ty nejlepší věci, chytám je a skrz saxofon oživuji," popisoval.

Přestože tak jednoduché to zase není, tenhle příměr se mi líbí.

A stejné to bylo i během zkoušení nových písniček Druhé trávy. Zlomky nápadů se postupně proměňovaly ve skvělé písničky. Kapela jich včera stihla připravit pod dohledem koproducenta desky Steva Walshe celkem 7. A podle prvního náslechu se máte na co těšit. Já osobně jsem z nich měl obdobný pocit, jako když jsem poprvé slyšel desky Johnyho Cashe, které produkoval Rick Rubin. Ne, že by ta hudba byla stejná, ale v nových Robertových písních se často objevuje motiv smrti a texty umocňuje muzika, jež je vyzrálejší ještě než kdy před tím.

Hned při poslechu první písničky, která se jmenuje Až spadne noc mi běhal mráz po zádech. A fragment druhé, která ještě nemá jméno, jsem vám vložil do tohoto videa:

Broadway, kytary a boty (doplněno o video)

Řeknu to hned na začátku. Plánovaná zkouška prostě dneska nebyla. A to kvůli třem faktorům - únavě, absenci kontrabasu a absenci bicí soupravy. První z nich snad už zítra nebude, další dva naopak zase ano...

Ráno jsme se ještě dávali všichni dohromady po únavné cestě. Někteří se šli projít po okolní krásné čtvrti, ve které bydlí například i Alison Krauss nebo zvukový mistr Randyho Travise či Jimmyho Webba - Kyle Lehning, jiní zůstali doma a polehávali. Pouze Máča s Davidem na chvíli vyrazili do centra Nashvillu, aby v obchodě s hudebními nástroji vyzvedli činely Sabian, které tam měl Grizzly objednané.

Dům, ve kterém bydlíme. Hádejte, kdo je na fotce

Kolem jedné se pak zastavil spoluproducent naší nové desky Steve Walsh a odvezl nás na oběd do mexické restaurace. Po jídle jsme se navzájem ujistili, že zkouška opravdu nebude a rozhodli se trávit čas různým způsobem. Lubošové s Robertem zůstali odpočívat v domě Lucy a zbytek společně s manažerem Davidem Němečkem vyrazil na procházku po broadwayské ulici.

V Nashvillu žije zhruba stejný počet obyvatel jako v Brně. Podle pracovníků zdejší Countryové síně slávy v něm najdete 1000 velkých nahrávacích profesionálních studií s více než stovkou klubů, ve kterých se hraje téměř denně živá muzika. Spoustu lidí říká, že pokud se někomu country nelíbilo nebo měl k tomuto stylu lhostejný vztah, tak po návštěvě tohoto hlavního města státu Tennessee s proslulou Grand Ole Opry, Countryovou síní slávy a věčně zpívající broadwayskou ulicí, začal tuto hudbu milovat.

Další zajímavostí je obrovská koncentrace slavných muzikantů v tak relativně "malém" městě. Kromě těch, kteří se věnují country, se sem v poslední době přistěhovaly mraky hudebníků jiných žánrů. Ti tvrdí, že Nashville si stále ještě uchovává něco z "magie" hudebních měst, kterou prý nedávno ztratila místa jako LA nebo New York. To jsou ovšem jejich slova.

Každopádně ve zdejších ulicích tak bez problémů narazíte třeba na Sheryl Crow, Roberta Planta nebo Jacka Whitea z White Stripes. Zdejší lidé už si podle producenta Stevea Walshe zvykli na to že běžně potkávají populární zpěváky a berou to jako samozřejmost. On sám chodí třeba do stejné posilovny jako Emmylou Harris, nedávno viděl klečet v supermarketu Buddyho Millera, který se prohraboval mezi konzervami hrášků a ve frontě u pokladny před ním stál s košíkem Robert Plant. Všichni samozřejmě bez ochranky.  

Ale zpět k naší cestě na slavný bulvár Broadway, který na poprvé překvapí i protřelé cestovatele. Po celé ulici se totiž táhnou hudební kluby, jeden vedle druhého a všude se hraje živá hudba. Kapely tady začínají už v 11 dopoledne a v každém klubu a baru se střídají po hodině hraní až do dvou do rána. Přitom se prý se nestane, že by stejná skupina hrála v jednom týdnu na broadwayské ulici dvakrát!!! Dokážete si představit, kolik kapel tak zahraje v této lokalitě za rok? Já ne :-)

Dalším velkým plusem je to, že se za koncerty neplatí. Prostě přijdete do klubu, kde hraje kapela nebo písničkář, dáte si pivo, mrknete na koncert a pokud se vám líbí, hodíte muzikantům do klobouku nebo misky to, co uznáte za vhodné.

I přes to, že se na vystoupení nekupují lístky, jsou zdejší kluby plné hudebníků slavných nashvllských kapel. Jen včera jsme namátkou na Broadway narazili na basáka Davida Roa od Johnnyho Cashe, muzikanty od Shelby Lynne, Jewel, Lucindy Williams nebo Dixie Chicks...

Pokud byste však čekali, že koncerty byly to největší lákadlo naší výpravy do centra, tak byste se škaredě spletli. Nejvíc času jsme totiž strávili v proslulém krámě s kytarami Gruhn Guitars, kde na stěnách visí desítky let staré Martinky, Gibsony nebo Fendery. Celé dvě hodiny jsem si nechávali podávat kytary, jejichž cena většinou neklesla pod 10 000 dollarů. A častokrát to byly lásky na první pohled. Emil s Davidem Němečkem se třeba hned zamilovali do krásného Déčka 28 od Martinu z roku 1949 s malou cenovou vadou 14 000 USD. Tomáš Liška si zase vybral baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1971 a vypadá to, že se pro ni brzo vrátí.

Bezvadný pocit z našeho brnkání, nám kazila pouze devítiletá slečna, která seděla během zkoušení kytar vedle nás. Nejenže se zapojovala do našich jamů, ale navíc na kytaru hrála jako Keith Urban a zpívala jako Carrie Underwood, což uznáte sami, bylo nefér :-)

David Němeček a Martin D 28 z roku 1949

Emil se stejnou kytarou, v pozadí je vidět hlava té malé virtuozky

Na stejně velkou dobu jako v Gruhn guitars jsme se pak zasekli v obchodě s kovbojskými boty a klobouky. David Landštof zjistil, že když si koupíte jeden pár bot, máte další dva zdarma a to nenechalo některé z nás chladnými. Výsledky jsou na fotografiích níže:

VIDEO BLOG:

Praha - Amsterdam - Chicago - Nashville za 25 hodin.

Zhruba pětadvacet hodin na cestě a pak jen pár hodin spánku. Právě tak vypadal první den našeho putování do Nashvillu. Let z Prahy do Amsterdamu a z Amsterdamu do Chicaga totiž zakončila namáhavá, více jak osm hodin dlouhá cesta autem do státu Tennessee, přerušená pouze zastávkou na tankování a návštěvou oblíbeného amerického fastfoodu Luboše Maliny s názvem Arby's.

David s Emilem v Chicagu na letišti

Po cestě jsme přemýšleli, kam bychom se během osmi hodin jízdy autem dostali u nás a dospěli jsme k tomu, že za stejnou dobu se dá zvládnout trasa Karlovy Vary - Praha - Brno - Prešov.

Ani ne za hodinu jsme ze státu Illinois vjeli do Indiany, jejím hlavním a zároveň největším městem je Indianapolis. Tuto oblast podle archeologů osídlili indiáni už okolo roku 900 a vytvořili tady rozsáhlou civilizaci s až třiceti tisícovými městy. Prvními Evropany, kteří vstoupili na území Indiany, byli Francouzi. Ti ji v 17. století prohlásili za území Francie. Nám Indiana připadala jako obrovská Haná - všude samá rovina a příroda podobná naší. Každopádně od prodavačky u pultu v Arby's jsme se dozvěděli, že místním lidem zbytek Ameriky říká Hoosiers.

Bohužel přírodu dalšího státu Kentucky, známého svou výrobou whisky a mnoha koňskými farmami, nám začala postupně překrývat tma a nejkrásnější úsek - kopce na pomezí Kentucky a Tennessee,  jsme pak už kvůli pozdní hodině skoro vůbec neviděli. Krajinu zahalenou v šeru nám tak zpestřil pouze pohled na panorama hlavního města Kentucky Louisville.  Právě Louisville zřejmě někteří z nás navštíví po cestě zpátky 8. dubna. Ve zdejším sále Palace totiž vystoupí Robert Plant, společně s Patty Griffin a Buddy Millerem.

panorama Louisville

Před rozlehlým domem naší dlouholeté kamarádky Lucy v Nashvillu, kde budeme bydlet a zatím také zkoušet nový materiál, jsme zaparkovali obě naše půjčená auta až po jedné hodině ranní zdejšího času. V Čechách bylo o sedm hodin víc. Přestože mnozí z nás nespali více jak celý den, usnout na delší dobu se podařilo málokomu. Jet lag si vybíral svou daň.

Každopádně - zítra začínáme zkoušet!

Druhá tráva slaví 20. let nahráváním v Nashvillu

Letos slaví Druhá tráva 20 let od svého založení a jako každý rok i tento bude velmi nabitý. Co však čeká kapelu nejdřív, je natáčení nového alba. Od 1775 básní Emily Dickinsonové, které vyšly v roce 2001, to bude po deseti letech opět autorská deska Roberta Křesťana.

Inspiraci a atmosféru pro nové písničky bude Druhá tráva čerpat přímo v americkém Nashvillu! Právě tam se začátkem dubna skladby na novinku začnou nahrávat. Luboš Malina pro tyto účely vybral studio Quad, kde vznikla například nejslavnější nahrávka Neila Younga Harvest, a kde se natáčela i poslední deska Pavla Bobka Víc nehledám.

Zažít atmosféru natáčení budou moci i fanoušci DT. Kapela totiž začne své zážitky z natáčení popisovat prostřednictvím tohoto blogu. Povídání doplní fotky a videa. Máte se na co těšit. A samozřejmě budeme rádi za vaše komentáře.